Biologická ochrana rostlin

V současné době neexistuje právně závazná definice biologické ochrany rostlin na úrovni Evropské unie ani obecně přijímaná právní definice na mezinárodní úrovni.

V odborné literatuře i v různých dokumentech a publikacích mezinárodních organizací, výzkumných institucí nebo profesních sdružení se můžeme setkat s pojmy jako: „biological control, biocontrol, bioprotection, biological plant protection atd.“. Bohužel ani tyto pojmy nejsou používány jednotně. Jejich výklad se liší v závislosti na autorovi a instituci.

Biologická ochrana rostlin může být chápána v širším slova smyslu jako souhrn různých postupů, které zahrnují podporu užitečných organismů, podporu biodiverzity a cílenou regulaci škodlivých organismů (škůdců, původců chorob, plevelů) prostředky biologického původu nebo přírodními látkami. V užším slova smyslu se pak jedná o metodu ochrany rostlin, která využívá prostředky biologického původu nebo přírodní látky k cílené regulaci škodlivých organismů nebo jako prevenci jejich výskytu. Podstatou obou pojetí biologické ochrany rostlin je minimální dopad na lidské zdraví, necílové organismy a životní prostředí.

V závislosti na druzích živých organismů nebo přírodních látek jsou prostředky biologického původu a přírodní látky členěny do čtyř všeobecně uznávaných kategorií:

Makroorganismy: bezobratlí (predátoři, parazitoidi, entomopatogenní hlístice) zpravidla označovaní jako bioagens.
Mikroorganismy: viry, bakterie a houby.
Semiochemikálie nebo chemické mediátory: látky zprostředkující chemickou komunikaci mezi organismy (např. feromony).
Přírodní látky minerálního, rostlinného nebo živočišného původu (např. rostlinné extrakty, kaolin, oleje, chitosan atp.).

Přístup k těmto kategoriím však opět není jednotný. Prolíná se zde rovina vědecká a právní. Ve vědecké rovině jsou makroorganismy a mikroorganismy považovány za biologické činitele ochrany rostlin, tzv. BCA (biological control agents), zatímco semiochemikálie a přírodní látky jsou řazeny mezi tzv. NBS (nature-based substances), tedy přírodní či biologicky odvozené prostředky ochrany rostlin.

V právní rovině je situace o něco složitější. Samostatný právní předpis, který by komplexně upravoval oblast biologické ochrany rostlin, dosud v Evropské unii chybí. Podle nařízení (ES) č. 1107/2009 (dále jen nařízení) jsou při splnění kritérií stanovených v čl. 2 odst. 1 tohoto nařízení mikroorganismy, semiochemikálie a přírodní látky „účinnými látkami“ a ve formě, v jaké jsou uváděny na trh, rovněž „přípravky na ochranu rostlin“. Makroorganismy naproti tomu nejsou zmíněným nařízením ani jiným evropským právním předpisem regulovány. Právní úprava je u této kategorie ponechána na jednotlivých členských státech. V České republice jsou makroorganismy podle § 54 zákona č. 326/2004 Sb. o rostlinolékařské péči, zařazeny mezi pomocné prostředky na ochranu rostlin.

Účinnost biologické ochrany rostlin

Biologická ochrana rostlin je ve srovnání s chemickou ochranou rostlin často považována za méně účinnou. Někteří odborníci však upozorňují na skutečnost, že biologičtí činitelé (BCA) i přírodní či biologicky odvozené prostředky ochrany rostlin (NBS) se od chemických účinných látek výrazně liší a jejich použití tak odpovídá dvěma různým konceptům ochrany rostlin. Účinnost zejména u BCA, je podmíněna znalostí životního cyklu účastnících se organismů, jejich vzájemných interakcí a podmínek prostředí. Je známo, že různé patogeny rostlin vykazují vůči různým biologickým činitelům odlišnou úroveň citlivosti. Obecně pro BCA i NBS platí, že jejich použití má být spíše preventivní, zatímco použití chemických přípravků spíše kurativní. Navzdory tomu jsou biologické i chemické metody ochrany rostlin vzájemně zastupitelné.

Při vysokém tlaku škodlivého organismu nebo za méně vhodných podmínek nemusí být biologické metody samostatně dostačující. Naopak za příznivých podmínek mohou dosahovat účinnosti srovnatelné s konvenčními chemickými přípravky a chemické zásahy částečně nebo zcela nahradit. Míra dosažené účinnosti závisí na konkrétním biologickém prostředku, cílovém organismu, plodině, intenzitě napadení a podmínkách prostředí.

Z dostupných zdrojů se potvrzuje, že biologická ochrana rostlin může dosáhnout velmi dobré úrovně účinku ve sklenících, v sadech nebo ve vinicích. Na orné půdě jsou známé dostačující účinky biologické ochrany v pšenici, kukuřici a řepce olejce. V jiných polních plodinách dosud biologická ochrana dosahuje pouze nevýrazných výsledků.

Pokud jde o náklady na biologickou ochranu rostlin a jejich dopad na ekonomiku zemědělských podniků ať už v jednotlivých letech, tak v horizontu více let (v případě dlouhodobého, preventivního využití), je literatura omezená.

Biologická ochrana je nedílnou součástí integrované ochrany rostlin (IOR). Zásady IOR jsou založeny na kombinaci preventivních opatření, monitoringu škodlivých organismů a vhodného využití biologických, fyzikálních, agrotechnických a chemických metod. Udržitelné biologické, fyzikální a jiné nechemické metody mají být upřednostňovány před metodami chemickými, pokud poskytují uspokojivou úroveň ochrany. V systémech hospodaření s nízkými vstupy pesticidů, jako je ekologické zemědělství a integrovaná produkce, představuje biologická ochrana rostlin jeden z klíčových nástrojů ochrany rostlin.

V České republice je biologická ochrana rostlin již od roku 1997 podporována prostřednictvím dotací. Aktuálně je tato podpora realizována prostřednictvím dotačního programu 3.a. „Biologická ochrana rostlin jako náhrada chemické ochrany“, který představuje rovněž jeden z nástrojů podpory integrované ochrany rostlin (IOR).

Vývoj biologických prostředků ochrany a ověřování jejich účinnosti je jedním z cílů rostlinolékařského výzkumu a je podporován v rámci Národního akčního plánu k bezpečnému používání pesticidů v České republice.